Problematika vulvovaginitd v dětském věku
Miroslav Havlín, Poliklinika Anděl – Gynekologie Hvězdova 33, Praha 4
Vulva a pochva tvoří jeden funkční celek a zánětlivé změny vulvy (vulvitis) a zánět poševní (kolpitis) se prakticky vždy vyskytují společně (vulvovaginitis). Je třeba zdůraznit, že až na výjimky jsou hlavní zánětlivé změny v hloubce pochvy a zevní genitál je jejich zrcadlem.
Proto se vždy musíme zabývat především poševním prostředím, problematika zevního genitálu je sekundární – byť subjektivními pocity a aspekcí zdánlivě dominuje.
Z pohledu gynekologie dětí a dospívajících rozlišujeme tři životní etapy:
1. Novorozenecké období – dívka je ještě pod vlivem mateřských hormonů a jimi indukované vlastní hormonální produkce. Trvá maximálně 6–8 týdnů po porodu.
2. Klidové období – není žádná produkce pohlavních hormonů.
3. Dospívání – okolo 8. roku života začíná mírná vlastní hormonální aktivita, postupně narůstá a směřuje k menarche.
V tomto článku se budu věnovat problematice prvních dvou období a počátku třetího (do menarche), tedy etapami, kdy se často setkáváme s četnými předsudky (ze strany rodin i lékařů) a chybnými postupy hraničícími někdy až s postupem non lege artis. Péče o tyto
pacientky tvoří velmi významnou část práce dětského a dorostového gynekologa. Uvědomme si, že dítě není zmenšený dospělý – stejně jako pediatrie není zmenšená interna, tak dětská gynekologie je svébytný obor výrazně se lišící od gynekologie dospělých.
Dominujícím příznakem vulvovaginitidy je výtok (fluor). Jde o příznak natolik častý, že se stal synonymem vulvovaginitidy a oba termíny se často zaměňují. Druhou nejčastější obtíží je svědění (pruritus) zevního genitálu, které vede obvykle ke škrábání a vzniku druhotných
exkoriací zevních rodidel, které zhoršují obraz základního onemocnění. U téměř poloviny dívek se setkáme i s bolestivostí podbřišku danou iritací spádových pánevních uzlin. Charakteristická je lokalizace bolestivosti těsně (max. 2 cm) nad sponou stydkou (Headovy zóny projekce viscerální bolesti). Bolest nemívá typický charakter a obvykle není příliš intenzivní. Častá je též urogynekologická symptomatologie – ať v podobě souběžně probíhající infekce močových cest, či pseudodysurií (pálení při močení bez dalších známek
infekce močových cest). Rovněž se můžeme setkat se zašpiněním až zakrvácením, zvláště při těžších formách zánětu nebo při rozsáhlejším škrábání. Při déletrvající zánětlivé iritaci nacházíme hyperpigmentované perigenitální halo.
V novorozeneckém období se setkáme se dvěma druhy výtoku:
1. Fluor neonatalis purus – jde o fyziologický výtok podmíněný přítomnosti laktobacilů v estrogenizované pochvě. Výtok je bělavý, nečiní žádné potíže a není třeba jeho léčba. Po několika týdnech po porodu spontánně vymizí. Maminky v porodnici od neonatologů slyší, že s genitálem svých dcer nemají nikterak manipulovat, což je v této krátké životní etapě pravda. Bohužel je informace často podávána imperativní formou a matkami pochopena tak, že platí po celé předpubertální období.
2. Fluor neonatalis mixtus – k fyziologickému výtoku se přidává patogenní složka, která obvykle vytlačí laktobacily. Díky estrogenizaci se zde setkáme s kompletním spektrem mikrobiálních nálezů, jak je známe u dospělých žen (bakterie, kvasinky, trichomoniáza...). Diagnostika a léčba jsou analogické jako v hormonálně klidovém období – bude probráno dále.
V hormonálně klidovém období a na počátku dospívání (do cca 10 let – individuální dle míry somatosexuálního rozvoje) je každý výtok patologický – až v období kolem menarche se objevuje fyziologický pubertální výtok (fluor pubertalis purus), který je projevem kolonizace
estrogenizované pochvy vaginálními laktobacily. Při absenci estrogenů je v pochvě minimum živin, proto zde jednoznačně převládají energeticky málo náročné bakterie. Dominují střevní bakterie (E. colli, Enterococcus), streptokoky, stafylokoky, hemofily, gardnerely a široké spektrum anaerobních mikroorganismů. Zvláště u děvčátek s plenami se často setkáváme s psedomonádami a klebsielami. Vzhledem k častému užívání antibiotik ztrácí řada mikroorganismů své charakteristické vlastnosti a ze vzhledu výtoku se nedá určit ani odhadnout původce. Proto narůstá význam laboratorních vyšetření. V této životní etapě se s kvasinkami či trichomonádami setkáme výjimečně. Často se tato informace opomíjí a při svědění vulvy jsou aplikovány antimykotické masti – zde matky i lékaři automaticky, leč chybně, přenášejí postupy z gynekologie dospělých na dítě.
Zdrojů infekce je velké množství, proberme ty nejdůležitější. Obvykle se jedná o kombinaci více faktorů (princip „řeka vzniká z potůčků“).
1. Pleny – samozřejmě v prvním roce není možno nepoužívat, ale zvláště moderní pleny vedou část rodičů k řídké obměně (vliv reklamy, pohodlnost, šetření). Delší expozice stolici vede ke zvýšené pravděpodobnosti přestupu střevních bakterií do pochvy i uretry. Druhým
nešvarem je ponechávání plen do vyššího věku (2 až 3 roky, ojediněle i více) a neochota učit dítě na nočník. Je třeba si uvědomit, že v neprodyšném prostředí pod plenou se výborně daří především anaerobním mikroorganismům.
2. Chybná péče při stolici – především nevhodné či nedostatečné otírání konečníku toaletním papírem. Zřejmě nejčastější chybou je otírání směrem od konečníku k rodidlům. Při správném, ale nedokonalém otření po stolici mohou zůstat perianálně zbytky stolice a prádlem či škrábáním mohou být přeneseny na zevní genitál.
3. Špatná hygiena spodního prádla – dosti souvisí s předcházejícím bodem. Setkáváme se s nošením znečištěných kalhotek po dobu několika dnů. Rozšířeným nešvarem je též svlékání kalhotek přes boty – je až s podivem, jak často toto vidíme v ordinacích.
4. Noční oblečení – kalhotky pod pyžamem vedou často k vlhké zapářce nahrávající bakteriálnímu množení.
5. Střevní paraziti – především roupi (Enterobius vermicularis), jejichž samičky kladou vajíčka v okolí řiti, což dítě nutí ke škrábání (hlavně v noci), čímž si zanáší bakterie i do genitální krajiny. Méně častý je mechanismus, kdy samička vycestuje až do genitální oblasti, kde klade vajíčka a cestou roznáší střevní bakterie.
6. Autoerotické aktivity – každé dítě objevuje své tělo a hledá místa rozkoše. Oblast konečníku a genitálu pochopitelně patří do středu tohoto zájmu a při hrátkách s vlastním tělem mohou být porušena hygienická pravidla.
7. Cizí tělesa v pochvě – mohou být zavedena samotnou dívkou (event. jiným dítětem) v rámci probouzející se sexuality. Závažnější je, je-li taková činnost provozovaná dospělou osobou – zde se jedná o trestný čin pohlavního zneužití. Cizí těleso v pochvě kolem sebe
indukuje masivní hnisavou sekreci, často zakrvavělou z traumatizace poševní sliznice. Může dojít k poranění okolních orgánů (uretra, měchýř, střevo...) a byly popsány i fatální případy. Zvláště u autoerotických aktivit se setkáváme s výraznou mírou disimulace.
8. Infekce močových cest – s minimální nadsázkou lze říci, že není infekcí čistě gynekologických či urologických, ale že se vždy jedná o infekce urogynekologické. Anatomická i funkční provázanost pohlavního systému a dolní části močového ústrojí je tak
hluboká, že jsou prakticky vždy postiženy oba systémy a je otázkou, který více a který méně. Při bakterurii (klinické či asymptomatické) může dojít ke kontaminaci pochvy influxem moči a naopak při vulvovaginitidě dochází k přestupu mikroorganismů do močových cest. Zde se uplatňuje přímá kontaminace zevního ústí uretry a lymfatický přenos přes urogenitální septum.
9. Celková onemocnění, zvláště s antibiotiky – antibiotika narušují poševní mikroflóru a otevírají prostor pro kolonizaci pochvy patogeny. Dále se zde uplatňuje pokles celkové imunity při závažnějším vzdáleném infekčním onemocnění. Velkým problémem je dlouhodobé podávání subklinických dávek antibiotik v urologii a nefrologii.
10. Kosmetické produkty – nadměrná (stejně jako nedostatečná) hygiena může být problémem pro genitální oblast. Kosmetika obsahuje spoustu látek s nepříliš prozkoumaným vlivem na lidské zdraví a především na citlivou a zranitelnou oblast dívčího genitálu. Narůstá riziko alergizace či přímého toxického podráždění rodidel, čímž stoupá i riziko narušení vaginální mikroflóry či traumatizace škrábáním.
Diagnózu nejlépe učiní dětský gynekolog na základě anamnézy, aspekce zevního genitálu, vaginoskopie spojené se základními mikrobiálními odběry (u dětí preferujeme kultivaci, mikrobiální obraz poševní je vhodnější až u estrogenizovaných dívek) a palpačního vyšetření per rectum. Odběr poševní mikrobiologie bez vaginoskopu není možno doporučovat – dochází při něm ke kontaminaci odběrové štětičky materiálem ze zevního genitálu a tím ke znehodnocení výsledku. V indikovaných případech je na místě vyšetřit přítomnost střevních parazitů. Sonografické vyšetření při vulvovaginitidě nemá opodstatnění, ale je často vyžadováno rodiči a občas i pediatry.
Na základě mikrobiálních vyšetření – především kultivace poševní a citlivosti na patogenní agens – se volí léčba. V terapií dětského výtoku dominuje lokální ošetření – aplikace vaginálního čípku, méně často vaginální masti či krému. Čípková forma má vyšší efektivitu
léčby – do pochvy se dostane více účinné látky. U krémových či masťových forem se často setkáváme s insuficientní léčbou – lék je aplikován pouze na zevní genitál či jen do oblasti introitu a nikoliv do hloubky pochvy.
Vaginální čípek obsahuje chemoterapeutikum či antibiotikum zvolené dle kultivačního nálezu – nejčastěji se užívá furantoin, framykoin a sulfonamidy. Čípky se aplikují 1–2krát denně po dobu 7–10 dnů. V případě výraznějších změn na zevním genitálu je možno doplnit lokální
aplikaci desinfekčních či epitelizačních mastí. Výplach poševní je specifikem dětské gynekologie – dětská pochva je uzavřenější oproti
pochvě dospělé ženy, proto má podstatně menší samočisticí schopnost. Zbytky z odloučených buněk, z rozpadlých mikroorganismů a případně i z léků se částečně zadržují, rozkládají, dráždí a zvyšují pravděpodobnost dalšího onemocnění. Výplach se provádí obvykle velmi slabým desinfekčním prostředkem či fyziologickým roztokem a je velmi vhodný na závěr útočné léčby („úklid po léčbě“).
Pediatr je v častějším kontaktu s dítětem a jeho rodinou (v linii preventivní i léčebné), dobře zná dítě i jeho zázemí a jeho péče by měla být zaměřena především na prevenci vulvovaginitid, na záchyt rizikových faktorů a poučení rodiny o racionálním životním stylu,
včetně péče o genitál. Nejzdravější kosmetika pro dívčí genitál jsou voda a vzduch! Při vzniku vulvovaginitidy poskytne první pomoc – především režimová opatření. Vhodné je časté sprchování čistou vodou, vyloučení rizikových faktorů, aplikace Infadolanu či Dermazulenu na zevní genitál a dobrý pitný režim. V případě rozsáhlejších obtíží, či pokud se stav nezlepšuje, je vhodné kontaktovat erudovaného dětského gynekologa.
Nejčastější chyby
V péči o dívky s vulvovaginitidou se setkáváme s řadou chyb jak ze strany rodičů, tak pediatrů i gynekologů neerudovaných v problematice:
1. Sedací koupele v hypermanganu (ev. jiných látkách) – po dekádách „otužování“ mikroorganismů antibiotickými léčbami ztratil hypermangan a podobné látky účinnost. V koncentracích nepoškozující dítě nejsou baktericidní, naopak, pomáhají bakteriím dostat se
z konečníku do pochvy. Bohužel se často setkáváme s dívkami s genitálem poleptaným vysokou koncentrací hypermanganu.
2. Přehnané podávání celkových antibiotik – ta se do pochvy dostávají obvykle v subklinických koncentracích a způsobují vaginální dysmikrobii, nemluvě o útlumu imunity. Celková antibiotika v této věkové skupině mají smysl pouze u vzácných případů venerických nemocí (především kapavky).
3. Aplikace antimykotických mastí – v neestrogenizovaném terénu se kvasinky prakticky nevyskytují, protože zde nemají dostatek živin. Svědění je obecným projevem zánětu a řady nezánětlivých stavů (lichen apod.), nikoli specifickou vlastností mykotických infekcí!
4. Léčba perorálními či vaginálními laktobacily – v důsledku absence estrogenů dětská pochva neobsahuje glykogen potřebný pro životní cyklus laktobacilů. Tyto se začnou uplatňovat v poševní obraně až kolem menarche.
Závěr
Vulvovaginitidy patří k častým onemocněním výrazně vázaným na životní styl (zvyky i zlozvyky) a včasnou osvětou jim lze často předejít. Na druhé straně se zde potýkáme s řadou pověr týkajících se věku („na gynekologii je moc mladá“) či mýtů o hrůzostrašnosti gynekologické péče („přece ji nebudeme trápit gynekologií...“ – a nemoc snad není trápení?). Mnoho rodičů (hlavně maminek) sem projikuje své předsudky. Je třeba jasně říci, že vulvovaginitidy jsou onemocnění jako kterékoli jiné!
Česká republika má hustou síť pracovišť dětské a dorostové gynekologie s množstvím erudovaných lékařů, kteří jsou schopni nabídnout pediatrům kvalitní konziliární servis. Odborné společnosti (Sekce gynekologie dětí a dospívajících ČGPS ČLS JEP a Česká společnost gynekologie dětí a dospívajících ČLS JEP) jsou přirozenými partnery pediatrů v péči o dívky po stránce jak klinické praxe, tak i osvětové a výukové.