Hosty slavnostního večera k 20. výročí založení OSPDL ČLS JEP jsme oslovili se dvěma otázkami:
1. Co se vám vybaví, když se řekne konec 90. let minulého století, konkrétně rok 1997, kdy vznikla OSPDL ČLS JEP?
2. Jak pohlížíte na odbornost praktických dětských lékařů a na to, co se za těch uplynulých 20 let dokázalo?
JUDr. Lenka Teska Arnoštová, Ph.D. náměstkyně ministra zdravotnictví
1. Před dvaceti lety? To jsem tak akorát přešla od praktického dětského lékaře k praktickému lékaři pro dospělé...
2. Jsem taková ta typická starší maminka s malým dítětem, která má spoustu dotazů, pokud jde o jeho zdraví... Kdo jiný než praktičtí dětští lékaři by měl rodičům předávat informace, aby nesurfovali bezradně po internetu?! Nebojím se říci, že v jejich ordinacích vzniká základní zdravotní gramotnost lidí. Byla jsem proti zrušení oboru PLDD a udělám všechno pro to, aby změna nedopadla na malé a mladé pacienty a aby tady tato odbornost, navzdory momentální podobě zákona o vzdělávání, byla pořád.
Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně
1. Konec devadesátých let? To byly ještě hezké časy! Zdravotnictví bylo jednoduché, nebyla kolem něj komplikovaná administrativa, nebylo všude tolik zbytečných pracovníků – a přesto všechno fungovalo.
2. Dvacet let je hezký věk. OSPDL je jednou z našich velkých společností – a přestože je mladá, ty ostatní nejsou o mnoho starší. Samozřejmě, historie Spolku lékařů českých sahá skoro do poloviny 19. století, ale odborné společnosti ČLS JEP vznikaly až mnohem později, takže třeba chirurgická či internistická jsou jen o pár desítek let starší než OSPDL. To není zas tak velký rozdíl... Pokud jde o praktické dětské lékařství jako obor, zastával jsem názor, že atestačních oborů má být dvacet a všechno ostatní mají být nástavby. Situaci, kdy se z návrhu udělal paskvil – nejdřív 80 oborů, pak 40 –, považuji minimálně za zvláštní a vůči některým oborům nespravedlivou. Osobně si ale myslím, že pediatrie je primárně jen jedna. Ale kdo ví, třeba v Evropě bude přibývat zemí,
které budou obor praktického dětského lékařství – na rozdíl od současného stavu – zřizovat, a pak bude situace zase trochu jiná. Teď ale považuji za důležité věcné otázky – aby byla spravedlivě zkomponovaná akreditační komise, která by sestavila rozumný vzdělávací program , aby nemocniční pediatr znal všeobecné praktické dětské lékařství a naopak – a to je podle mě určitě správný trend.
MUDr. Alena Šteflová, Ph.D., MPH ředitelka kanceláře WHO v ČR
1. V 90. letech jsem vedla projekty Phare, které byly zaměřeny právě na rozvoj primární péče v ČR. Bylo to asi jedno z mých nejhezčích profesních období. S týmem úžasně pracovně oddaných lidí jsme prováděli srovnání s úrovní praktických lékařů pro dospělé i pro děti v zahraničí. Sjezdili jsme opravdu všechny členské státy tehdejší EU a přivezli jsme si poznání, že naše praxe v ČR
jsou vlastně úžasné! A že jde hlavně o to, aby byla důležitost oboru rozpoznána a oceněna i ostatními odbornostmi. Že první linie, kde se pacient, ať už dětský, nebo dospělý, dostává do systému, mu určuje směr, kudy se bude dále pohybovat.
2. Indikátory zdraví dětské populace přesahují výsledky v řadě okolních států. To je největší deviza, proč bychom si obor praktického dětského lékařství měli udržet – s jeho nastavením preventivních prohlídek i dostupností pro každého rodiče. To je něco, co bychom si neměli nechat vzít. Ostatně, je to i priorita Světové zdravotnické organizace, která zdůrazňuje význam primární péče a následné intergrace a provázanosti další zdravotní péče. Vše ale musí začínat u péče primární. To je základní předpoklad kvality –nejen té humánní, které se dostává pacientovi v ordinaci, ale také ekonomické v důsledku racionálního nakládání s finančními prostředky. Bez pochopení tohoto základu se obávám, že systém nemůže dobře fungovat.
Doc. MUDr. Svatopluk Býma, CSc. předseda Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP
1. Tenkrát to byl neustále probíhající boj o naši specializaci...
2. Obor praktického dětského lékařství v každém případě prokázal svou životaschopnost i potřebnost a stojím si za tím, že z hlediska pokrytí primární péčí v ČR by měl zůstat zachován. Nejsem přesvědčen o tom, že sloučení oborů, ke kterému došlo, je racionální a že povede k dostatku pediatrů jak v nemocnicích, tak v terénu.
Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc. poslanec Parlamentu ČR
1. Období, na které se ptáte, je pro mne dobou, kdy jsem končil v čele České lékařské komory – a odkdy pro mne ČLK vlastně skončila. Ne kvůli mému odchodu z jejího čela, ale proto, že zcela změnila své poslání a stala se z ní odborová organizace.
2. Můj táta byl praktický lékař na Starém Spořilově. Jak už to za války chodilo, měl v péči celé rodiny, přiváděl děti na svět a staral se i o ně. A pokaždé, když na to vzpomínal, mi říkal: „... ale tohle není dobře! Když už dítě mluví, tak to jakž takž zvládnu. Ale na kojence a batolata prostě nemám“. To ve mně zůstalo jako poznání, že praktické dětské lékařství je oblast, která skutečně vyžaduje specifické vzdělání – a to byl táta opravdu velmi vzdělaný! A tak to se mnou šlo dál... Jsme doktorská rodina, ale děti jsme si nikdy sami neléčili. Od toho máme kolegy, vzdělané a zkušené praktické dětské lékaře, kterým jsem vždy s klidem svěřoval do rukou i všechny malé Pražany, které jsem přivedl na svět.
MUDr. Petr Šonka předseda Sdružení praktických lékařů ČR
1. Z roku 1997 si nejvíce vzpomínám na svoji promoci.
2. Praktičtí dětští lékaři prokázali, že jsou platnými členy primární péče a i díky nim má tato péče v ČR tak dobré výsledky. Obor a celý systém by nám měl svět závidět a inspirovat se jím – místo toho u nás obor rušíme a vracíme se někam, kde už jsme v minulosti byli. A teď budeme čekat, až nám Evropa řekne, že obor máme v ČR zase zřídit...
Jan Kulhavý