Srdeční selhání je definováno jako postižení struktury nebo funkce srdce, při kterém i navzdory jeho dostatečnému plnění dochází k neadekvátní perfuzi orgánů. V širším kontextu jde o klinický a patofyziologický syndrom, jenž je charakterizován typickými symptomy a doprovázen oběhovými, neurohumorálními a molekulárními abnormalitami. V dětském věku je srdeční selhání vzácné (odhadovaná incidence v jednotkách případů na 100 000 dětí za rok), nicméně představuje významnou příčinu morbidity a mortality. Nejčastěji vzniká na podkladě vrozené srdeční vady (60–80 % případů), zejména u novorozenců a kojenců jsou ostatní důvody raritní, u starších dětí se může rozvinout v důsledku kardiomyopatie. Vzácněji dojde k jeho rozvoji vinou získaného onemocnění srdce, poruch rytmu, sepse apod. Symptomy srdečního selhání u dětí jsou často nespecifické – tachypnoe, zvracení nebo špatný perorální příjem – a mohou být hlavně u kojenců snadno zaměněny za příznaky respirační nebo gastrointestinální. Diferenciální diagnostika by proto měla vždy zvažovat srdeční selhání, především jsou-li přítomny i hepatomegalie, tachykardie nebo zvýšená potivost.
Kauzální léčba srdečního selhání u dětí, zaměřená na odstranění strukturální příčiny, může být chirurgická nebo katetrizační a je metodou první volby. U vrozených vad se provádí např. uzávěr zkratu, plastika chlopně, korekce koronární anomálie, radiofrekvenční ablace, odstranění obstrukce, angioplastika či zavedení stentu. U převážné většiny pacientů je tato terapie úspěšná a vede k zotavení srdeční funkce. Farmakologická léčba vychází zejména z doporučení a ze studií u dospělých, protože v dětské populaci chybějí. U dekompenzovaného dítěte se srdečním selháním jsou pro intenzivní terapii k dispozici katecholaminy, vazodilatancia, inhibitory fosfodiesterázy nebo kalciové senzitizéry (např. levosimendan), u již stabilizovaného jsou nejvíce využívány diuretika, ACE inhibitory, sartany, digoxin a betablokátory. Podpůrná léčba srdečního selhání pediatrických pacientů je zaměřena na optimalizaci dodávky kyslíku a živin do tkání prostřednictvím režimových opatření, oxygenoterapie, korekce anémie, restrikce tekutin a dostatečného kalorického příjmu, u dekompenzovaných nemocných se navíc může uplatnit umělá plicní ventilace a sedace.
Také u dětí se srdečním selháním lze aplikovat přístrojovou léčbu – mechanickou srdeční podporu krátkodobou (ECMO) či dlouhodobou (intrakorporální, extrakorporální) a resynchronizační terapii nebo implantaci kardioverteru-defibrilátoru, ovšem v mnohem menší míře než u dospělých jedinců. Jedná se hlavně o pediatrické pacienty s významnou dyssynchronií kontrakce nebo ohrožené náhlou srdeční smrtí na podkladě komorových arytmií. Poslední východisko léčby pak představuje transplantace srdce u dětí, která je indikována u farmakologicky nezvládnutelného srdečního selhání a jež vede ke zlepšení přežití (medián se stále prodlužuje) i fyzické výkonnosti, ale především pak kvality života. Pacienti však musejí být trvale imunosuprimováni. Ke komplikacím snižujícím přežití po transplantaci patří rejekce, infekce, koronární vaskulopatie štěpu a malignity.
Zdroj: XII. kongres primární péče – z přednášky MUDr. Karla Koubského, Ph.D., z Dětského kardiocentra 2. LF UK a FN Motol, Praha
Jana Tlapáková