Dne 5. 2. 2018 se uskutečnilo první jednání Pracovní skupiny MZ ČR pro zajištění zdravotních služeb ve školách a školských zařízeních. Jednání jsem se účastnil jako zástupce Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP, dále byli členy pracovní skupiny jmenováni zástupci České pediatrické společnosti, Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost ČR, ministerstva zdravotnictví (MZ ČR), ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT ČR) a pacientských organizací.
V úvodu předsedkyně pracovní skupiny Ing. Mgr. Venuše Škampová stručně shrnula historii, která vedla k zřízení pracovní skupiny, a přítomné seznámila s legislativním rámcem poskytování zdravotních služeb a zvažovaných možností jejich zajištění v průběhu vyučování. Výstupem pracovní skupiny by měl být konsenzus, jak zdravotní služby ve školách zajistit v souladu s legislativou. Každý z členů pracovní skupiny se k této problematice vyjádřil ze svého pohledu.
Ministerstvo školství to vidí jako dlouhodobý problém vyvolávající konfliktní situace mezi školou a rodiči. Školy by měly být připraveny přijmout žáka, který potřebuje zajistit nějakou zdravotní službu. MŠMT ČR se aktuálně zabývá tím, kdo bude mít zodpovědnost v případě komplikací a
kdo by měl zdravotní službu poskytnout (resp. kdo může zajistit podání trvalé medikace žákovi). Prof. Šumník z pohledu diabetologa upozornil, že v sousedních státech to řeší smlouvou mezi rodiči a partnerem ve škole (nemusí to být zdravotník), riziko je zahrnuto v pojištění školy.
Já jsem připomněl, že v domácím prostředí léky podává a další ošetřovatelské výkony provádí poučený laik (např. rodič dítěti). Otázkou je, zda ve škole to může být také poučený laik (učitel nebo jiný školský pracovník). Stejná situace je v případě školy v přírodě. Možnost zavedení institutu školní sestry – jako v některých jiných zemích – u nás naráží na kritický nedostatek středního zdravotnického personálu.
Zástupci MZ ČR řeší, zda uvedené úkony (podání chronické medikace p. o. či pomoc při podání inzulinu) jsou poskytováním zdravotní služby. Pokud ano, kdo by tuto službu vykonával? Pokud by to byla proškolená osoba (laik), jaké školení by potřebovala a kdo by ji platil? Otázkou je, zda by řešením byla změna v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách – škola nahrazuje vlastní sociální prostředí. Měly by být zmapovány potřeby školských zařízení, event. reálná představa rizik při těchto úkonech. Je třeba také vyjasnit si, zda je delegace rodičovských povinností na školu (učitele) možná. Školy pak musí vědět jak zdravotní službu zajistit a je třeba najít řešení také
pro mateřské školy.
O problematice závislostí ve školách a školských zařízeních informovala Mgr. Vedralová (OZS MZ ČR). Nevyjasněnou zůstává otázka možnosti testování dětí na přítomnost návykových látek. Kdo a za jakých podmínek je může provádět a jak se má postupovat při pozitivním výsledku? Je zvažována aktualizace manuálu drogové prevence, a posílení spolupráce PLDD se školou. Zvláštní kapitolou je problematika zajištění adiktologické péče ve výchovných ústavech.
Během jednání se dostalo i na problematiku omlouvání nepřítomnosti žáka ve škole ze strany PLDD. MZ ČR má vypracované stanovisko, které se prakticky kryje se stanoviskem OSPLD ČLS JEP, resp. SPLDD.
Zdeněk Zíma