V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR jsem se 19. května za OSPDL ČLS JEP zúčastnila konference pořádané Nadací Sirius a Českým výborem pro UNICEF. pod záštitou poslance Ing. Aleše Juchelky. V šesti tematických blocích prezentovalo své pohledy celkem jedenáct odborníků. Na konferenci se sešly více než dvě stovky zástupců převážně státní správy, neziskových organizací a sociálních služeb,
Životní podmínky rodin se mění, ale potřeby dětí nikoli
První blok byl věnován tématu rodiny a rodičovství – konkrétně rodičovským kompetencím a také rodině v širší komunitě. Zaznělo v něm mimo jiné, že partnerské a rodičovské vzorce se pod vlivem technologického pokroku i vývoje společnosti mění. Liberalismus s sebou přináší tlak na výkon, úspěch a individualismus, místo solidarity se prosazuje konkurence – a to se promítá i do rodin.
Z přednášky prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc., z Katedry psychologie Filozofické fakulty UK jsem si mj. poznamenala, že rodina má pro děti fungovat jako socializační činitel, poskytovat jim identifikační vzory předpokládaného chování a sociální normy, působit jako regulátor chování, umožnit dětem praktické ověřování získaných zkušeností, a tím vytvářet jejich vztah k sobě samému, okolí i společnosti jako celku. A jaká je realita? V tempu doby se v rodinách zredukoval společně trávený čas, děti jsou vystaveny přemíře podnětů, ale v kontaktu s neživými médii, vztahy v rodině i mezi vrstevníky jsou stále více jen virtuální. Tendence k nepřiměřenému ochraňování dětí (doma je mnohdy ani nezapojují do pracovních aktivit) vede k jejich malé samostatnosti, „umetání cestiček“ u nich nerozvíjí proces autoregulace.
Systémová podpora budování rodičovských a partnerských kompetencí a soustavné posilování statusu rodiny (a také statusu mateřství) a její důležitosti pro společnost se ukazují být naprosto klíčové. Stejně jako posilování pozitivního meziģeneračního poselství, protože jsou to právě prarodiče, kteří jsou pro rozvoj dětí předškolního věku, ale i pro dospívající nepostradatelní.
Inspirativní byl na konferenci návrh na podporu svépomocných rodičovských skupin a na posílení poradenských služeb pro rodiče/partnery a zaměřených na budování jejich kompetencí. Současní otcové a matky jsou totiž vystaveni situacím, které generace jejich rodičů nepoznala, nemají se tedy o ní s kým poradit.
Pečující rodiny na konci se silami
Téma druhého bloku bylo nám, praktickým dětským lékařům, obzvláště blízké. Systémová pomoc rodinám pečujícím o dítě se závažným chronickým onemocněním, které je ohrožuje na životě, je u nás dlouhodobě neřešený problém a stojí převážně na iniciativě jednotlivců – v této souvislosti připomenu naši spolupráci se Sekcí dětské paliativní péče ČSPM ČLS JEP.
Mgr. Jaromír Mazák, Ph.D., z Katedry sociologie Filozofické fakulty UK, zdůraznil, že dlouhodobá celodenní péče bez možnosti odpočinku není udržitelná v žádné rodině. Pokud se jí nedostane podpory zvenčí, nebo alespoň v rámci širší rodiny, obětují rodiče péči o své dítě postupně vše – vzniká tak začarovaný kruh zátěže a rodina nakonec často rozpadá. Bohužel, očekávání společnosti a nastavení systému vyvolává v rodinách s vážně nemocným dítětem mnohdy pocit, že musejí péči o ně zvládnout za každou cenu vlastními silami a umístění dítěte do jiné, byť jen dočasné respitní péče, je pak vnímáno jako selhání.
Služby (rané péče, odlehčovacích služeb, asistenčních služeb, stacionářů apod.) a kvalitní odborníci, kteří je zajišťují, v ČR jsou, ale problémem je jejich kapacita – a samozřejmě peníze. A to jak pro pečující osoby v rodině, jimž dávky finanční pomoci státu nekompenzují příjem (a do roku věku dítěte na ně ani nemají nárok), tak pro poskytovatele služeb. V této souvislosti jsem v diskusi připomněla, že bez systémového financování to bude dopadat jakou nás v kraji, kde neprošel návrh na zřízení služeb mobilního hospice, protože „se to ekonomicky nevyplatí…“
ČR nemá institut dětského ombudsmana, což je v EU raritní
Další dva bloky byly věnovány otázkám socio-ekonomického zázemí rodiny a legislativnímu rámci. Z přednášky prof. PhDr. Dany Hamplové, Ph.D., ze Sociologického ústavu AV ČR o kumulativním znevýhodnění – socioekonomickém zázemí, rodinné struktuře a životních podmínkách dětí, jsem si poznamenala několik čísel. Např. na téma „mimomanželské plodnosti“ – vysoký podíl anonymních otců je především u dětí matek pouze se základním vzděláním (40–50%), u dětí vysokoškolaček tento podíl naopak výrazně klesl (z 20 na 7 %).
Nesezdaná soužití rodičů (pro které je rodinný stav důležitější než společné dítě) s sebou nesou řadu rizik v podobě nižší míry sdílení společných peněz, vyšší nestability vztahu (méně společných investic, nižší bariéry rozchodu) a o to větších problémů po rozchodu (mezi partnery není společné vlastnictví manželů, spor nastává i o rodičovská práva).
Pokud jde o rozvodovost, více nestabilní jsou páry s nižším vzděláním, nejstabilnější jsou naopak páry dvou vysokoškoláků. Oproti minulosti již není pro stabilitu páru až tak velkým rizikem vyšší vzdělání ženy oproti muži.
Vícenásobně znevýhodněni jsou rodiče samoživitelé – mají nižší socioekonomický status (častěji u žen s nižším vzděláním), existuje u nich riziko chudoby, sociální „dědičnosti“ rozvodovosti, mají horší komunikační schopnosti a snížené uplatnění na pracovním trhu.
U mladých mužů se zase projevuje vyšší míra nejistoty ohledně jejich životní dráhy, stávají se součástí prekariátu (sociální třída jedinců žijících v nejistotě ohledně svého zaměstnání, svých příjmů a bydlení). Přes 40 % mužů ve věku 25–29 let proto nemá nebo ani neplánuje děti (naopak děti plánuje v dané věkové skupině 70% bezdětných mužů vysokoškoláků a 50 % mužů se základním vzděláním nebo vyučených).
Opakovaně na konferenci zaznělo, že celá společnost přitom potřebuje vytvoření stabilního rodinného prostředí. To je základním předpokladem pro zdravý vývoj dítěte, zabraňuje sociálnímu vyloučení dětí a jejich rodin, zabraňuje již zmíněné kumulaci problémů (chudoba, stres, pracovní trh, samoživitelství, stěhování), je základním předpokladem psychického a tělesného zdraví rodičů a základem pro vzdělávání dětí.
Z legislativního bloku uvedu informaci, že ČR patří mezi poslední čtyři státy EU, kde pro ochranu práv dětí dosud nebyl zřízen institut dětského ombudsmana. Chybí tak i systematický monitoring plnění Úmluvy o právech dítěte a jednotná kontrola zařízení, která pečují o děti (nejde přitom pouze o ta sociální).
Náhradní rodinná péče – abychom s vaničkou nevylili i dítě
Nejvíce diskusí i emocí podle očekávání vyvolal poslední programový blok konference věnovaný rodící se právní úpravě náhradních forem péče o dítě. Mnoho účastníků – včetně mne – se poprvé dozvědělo o existenci již rozpracovaného návrhu zcela nového zákona, který by měl tuto problematiku řešit.
Bohužel, tento návrh vzniká, jak se zdá, tak trochu za zavřenými dveřmi, aniž by se o něm šíře diskutovalo se všemi, kteří k němu mají co říci – včetně nás praktických dětských lékařů a nepochybně i zástupců sociální pediatrie.
V diskusi jsem proto zdůraznila, že náhradní rodinná péče by měla být součástí širší koncepce péče o dítě, o jejíž vypracování se jako odborná společnost již řadu let snažíme, z různých důvodů však zatím marně.
Navíc jsme jako PLDD na vlastní kůži poznali, kam to vede, když se zákon připravuje bez široké diskuse a je postaven „na vodě“. Tak nám před pěti lety zákonodárci bez důkladné analýzy zrušili obor – a za dalších pět let může skončit celá primární péče o děti a dorost v ČR, protože nebude dost lékařů, kteří by se jí věnovali.
Takže v situaci, kdy (jak na konferenci také zaznělo) klesá počet zájemců o pěstounství, by rušení ústavní péče, která by si spíše zasloužila určitou reformu, mohlo být oním příslovečným „vylitím dítěte i s vaničkou“.
Řekla jsem i to, že nám praktickým dětským lékařům spíše chybí určitý funkční přechod mezi rodinou a náhradní rodinnou péčí – tedy terénní sociální práce s rodinou. Tam, kde víme, že je problém, rodina je sociálně slabá a rodiče nejsou zcela kompetentní, jsme nuceni k tomu buď tyto rodiče opakovaně obesílat, obvolávat, dohadovat se s nimi – anebo je nahlásit na OSPOD, což je situace více než nekomfortní. Proto bychom uvítali existenci nějaké služby, která by takové rodiče dokázala provést jejich problémy, která by s nimi pracovala – a dítě přitom mohlo zůstat dál ve svém domácím prostředí.
Poslanec Juchelka v závěru konference iniciativně nabídl, že uspořádá k problematice budoucí legislativní úpravy náhradní rodinné péče kulatý stůl – nezbývá než věřit, že se u něj i našim argumentům dostane pozornosti.
MUDr. Alena Šebková