Digitální svět se stal přirozeným prostředím dnešních dětí a dospívajících. Pro mnohé představuje hlavní prostor pro zábavu, učení i sociální kontakt. Přesto však pozorujeme stále větší skupinu dětí, u nichž se běžné používání digitálních technologií začíná proměňovat v každodenní zátěž, zdroj konfliktů a někdy i cestu k rozvoji závislostního chování. Právě dětští lékaři jsou zpravidla prvními odborníky, kteří tyto potíže zaznamenají – a jejich role při včasném zachycení i základním poradenství je zcela zásadní.
Dnešní výzkumy a doporučení světových odborných organizací ukazují, že dopad digitálních technologií na děti je komplexní. U nejmenších dětí je kladen důraz zejména na omezení obrazovek, podporu přirozené hry, kontaktu s rodiči a rozvoj jazykových a kognitivních dovedností. U školáků a adolescentů je klíčové spíše to, jak technologie zasahují do spánku, fyzické aktivity, rodinné komunikace a celkového psychosociálního vývoje. V praxi však stále postrádáme jednoduché návody pro rodiče, kteří se ve změti doporučení často neorientují. Pro pediatra je proto důležité vnímat široký kontext – nejen jak často dítě technologie používá, ale také proč, kdy a jakým způsobem je začíná upřednostňovat před jinými aktivitami.
Kontinuum digitálního chování: od zvyku až po závislost
Digitální fungování dětí a adolescentů je nejlépe chápat jako kontinuum, nikoli jako ostrou hranici mezi „zdravým“ a „závislostním“ užíváním. Na jednom konci stojí zcela bezproblémové užívání, kdy technologie zapadají do běžného dne dítěte, neomezují spánek ani školní povinnosti a dítě je dokáže flexibilně odložit a vrátit se k jiným aktivitám. Zde technologie často přinášejí výhody – kontakt s vrstevníky, zábavu, inspiraci či vzdělávání.
Uprostřed se nachází rizikové užívání. V tomto období už technologie začínají dítěti narušovat režim – typicky se zhoršuje spánek, dítě odkládá povinnosti, objevuje se podrážděnost při přerušení hry nebo sociálních sítí a postupně klesá zájem o jiné aktivity. Dospívající často reflektují, že jim technologie „pomáhají zvládat stres“, nebo že jsou hlavním prostorem, kde se cítí přijímaní. Rizikové užívání nemusí znamenat závislost, ale představuje zvýšené riziko pro její pozdější vznik.
Na opačném konci se nachází závislostní užívání digitálních technologií. V tomto případě technologie postupně začnou dominovat životu dítěte, které ztrácí kontrolu nad časem stráveným on-line, pokračuje v užívání navzdory zhoršujícím se vztahům, horším školním výsledkům, častějším konfliktům a výraznému úbytku aktivit mimo digitální svět. Typické je postupné omezování spánku, noční používání telefonu, tajení on-line aktivit, neschopnost odložit zařízení a vyhledávání digitálního prostředí jako hlavního zdroje regulace emocí. Děti v této fázi často uvádějí napětí, nervozitu nebo podrážděnost, když jsou od zařízení odděleny.
Rodinné souvislosti: proč je kvalitní vztah největší protektivní faktor
Velká část výzkumů ukazuje, že rodina hraje ve vzniku i udržování problematického on-line chování zásadní roli. Děti s pozitivními vztahy k rodičům, s pocitem bezpečí, přijetí a emoční blízkosti, mají nižší riziko vzniku on-line závislosti. Otevírá se jim prostor pro zdravější regulaci emocí, rozvoj sebekontroly a vyhledávání pomoci při zátěži. Zato konfliktní vztahy, napětí v rodině, psychologická kontrola nebo naopak nedostatek hranic a struktury – to vše riziko naopak zvyšuje. Pozornost zasluhuje také fakt, že mnohé projevy tohoto chování jsou obousměrné: zhoršené vztahy vedou k úniku do on-line světa a nadměrné on-line fungování dále zhoršuje rodinné soužití.
Důležitým faktorem je i tzv. digitální rodičovství. Z výzkumů vyplývá, že účinné nejsou zákazy ani technická omezení, ale přístup založený na aktivní mediaci – tedy společném používání technologií, otevřených rozhovorech o obsahu, sdílení zkušeností, domlouvání pravidel a jejich společném dodržování. Dospívající respektují spíše ty rodiče, kteří dodržují stejná pravidla a dokážou vysvětlit důvody pro omezení, než ty, kteří pouze přikazují nebo trestají. Pro dětské lékaře je proto vhodné s rodiči pracovat na realistickém nastavení hranic, posílení komunikace a hledání způsobů, jak technologie využívat rozumně a bezpečně.
Doporučení WHO a otázka „screentime“ napříč věkem
Aktuální doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) se dívají na užívání technologií v dětství věkově diferencovaně. U dětí mladších dvou let WHO nedoporučuje žádné používání obrazovek, s výjimkou videohovorů, které mohou podporovat sociální kontakt s blízkými. V období od dvou do přibližně pěti až šesti let je doporučená maximální délka času u obrazovky (screentime) jedna hodina denně, ideálně však kratší, a vždy s aktivní přítomností pečující osoby.
U starších školáků WHO pracuje s limitem dvou hodin volnočasového screentime denně, a to s důrazem na to, že obrazovky by neměly nahrazovat klíčové vývojové potřeby dítěte — pohyb, spontánní hru, sociální interakci, spánek a každodenní režimové návyky. WHO zároveň upozorňuje, že důležitá není pouze délka času u obrazovky, ale také kvalita obsahu, jeho vhodnost pro věk dítěte, způsob společného používání a celkový kontext rodinného fungování. Technologické aktivity mají být doplňkem, nikoli náhradou za pestrý a vyvážený den.
Proč by obrazovky neměly sloužit jako „digitální dudlík“
U kojenců a batolat je zvlášť důležité vyhnout se používání obrazovek k utišování dítěte při neklidu, pláči nebo frustraci. Článek Slussareff & Lukavská zdůrazňuje, že technologie v raném věku nemají sloužit jako nástroj k regulaci emocí — v tomto období se teprve formují základní mechanismy seberegulace, které se dítě učí především prostřednictvím tělesného kontaktu, společné hry, rytmizace, hlasu a pozornosti rodiče. Pokud je obrazovka systematicky využívána jako „digitální dudlík“, dítě postupně ztrácí příležitosti učit se zvládat napětí přirozeným způsobem. To může později zvyšovat riziko problémů s regulací emocí, impulzivitou nebo vztahovým chováním a v některých případech i náchylnost k nadměrnému užívání technologií v pozdějším dětství.
Klinické projevy v ordinaci PLDD
Děti s rizikovým nebo problémovým užíváním technologií obvykle přicházejí s nespecifickými potížemi. Mezi nejčastější patří poruchy spánku, únava, snížená výkonnost ve škole, potíže se soustředěním, zhoršená nálada, úzkosti, somatické obtíže nebo konflikty v rodině. Pediatr si všímá i toho, že dítě tráví většinu času na telefonu, vyhýbá se sociálním kontaktům mimo digitální prostředí nebo reaguje podrážděně při omezení her či sociálních sítí. Někdy již bývají přítomné abstinenční projevy – například výrazná nervozita nebo neklid při odebrání zařízení.
Digitální nadměrné užívání často souvisí s dalšími potížemi – zejména s úzkostmi, depresivní symptomatikou, ADHD, poruchami spánku, sebepoškozováním či poruchami příjmu potravy. V těchto případech technologie plní regulační funkci, kterou dítě neumí zajistit jinak.
Co může PLDD udělat
Pediatr není ten, kdo má provádět detailní diagnostiku digitálních závislostí. Jeho role spočívá ve včasném zachycení rizikových signálů a citlivém rozhovoru, který pomůže pochopit, jak technologie ovlivňují život dítěte. Otevřené otázky zaměřené na spánek, školní fungování, emoční regulaci a každodenní režim přinesou často více informací než formální dotazníky.
V rozhovoru je možné rodičům nabídnout několik jednoduchých doporučení: posílení spánkové hygieny, přesunutí telefonů mimo ložnici, jasně domluvené večerní rituály, zavádění pravidel, která dodržují i rodiče, a hledání náhradních aktivit, které dítě skutečně baví. Součástí intervence může být i vysvětlení přínosů společného používání technologií a aktivní mediace.
Kdy odeslat dítě dál a co v léčbě funguje
Další odborná péče je vhodná tehdy, pokud technologie výrazně narušují každodenní fungování dítěte, objevují se rodinné konflikty, izolace, výrazné poruchy spánku nebo pokud se přidružují úzkostné a depresivní symptomy. V adiktologické nebo psychologické ambulanci je pak možné provést strukturované vyšetření, zhodnotit komorbidity a nastavit individuální plán.
Z výzkumů i klinické praxe vyplývá, že nejúčinnější jsou psychoterapeutické postupy. U starších dětí a adolescentů se osvědčuje zejména motivační práce, kognitivně-behaviorální terapie a rodinná terapie. Účinné jsou přístupy, které se zaměřují nejen na změnu vzorců chování dítěte, ale také na celkovou dynamiku rodiny, komunikaci, hranice a podporu zdravých režimových návyků. Digitální chování není léčeno technickými omezeními, ale změnou fungování dítěte a lidí kolem něj.
Mgr. Tomáš Jandáč, Ph.D., Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze