Biofilmem rozumíme společenství mikroorganismů obalené extracelulární polymerní matrix, které je nevratně přichycené k povrchu či mezifázovému rozhraní.
Biofilmy však nejsou jen slizovitá vrstva mikroorganismů, jedná se o komplexní, strukturované a koordinované systémy s vysokou úrovní organizace. Přichycení k povrchu a tvorba mikrobiálních společenství jsou účinnými prostředky k přetrvání v nepříznivém prostředí, koncentrace antibiotik potřebná pro usmrcení bakterií žijících v biofilmu je až 1000× vyšší, než je tomu u planktonně žijících populací. Příkladem biofilmových infekcí jsou chronické plicní infekce u pacientů s cystickou fibrózou, chronické záněty středního ucha nebo chronické záněty močových cest.
Bakterie jsou navíc schopny získat představu o tom, co se děje v jejich okolí, a komunikovat mezi sebou, a to i přesto, že nemají žádné smyslové orgány. Komunikace probíhá především vylučováním a přijímáním chemických signálů z jejich okolního prostředí. Schopnost této komunikace ovlivňuje virulenci bakterií, umožňuje jim koordinovat jejich „útok“ na hostitelský organismus.
Rostliny, které jsou útokům bakterií a plísní vystaveny stejně jako živočichové, si vyvinuly obranné systémy znemožňující tvorbu biofi lmů i zabraňující bakteriální komunikaci. Komplexním a synergickým účinkem obsahových látek brání adhezi bakterií k povrchu, účinně znemožňují komunikaci, což vede k narušení tvorby plnohodnotných biofilmů i projevů plné virulence. Četné studie dokazují i výhodné synergické působení rostlinných silic, např. rozmarýnové nebo tymiánové, a antibiotik.
(Zdroj: Sborník abstrakt 13. kongresu primární péče)