My a oni v době koronakrize

Současná doba chtě nechtě člověka přiměje k přemýšlení, někdy až trochu filozofickému. Jsem hrdá na nás všechny praktické dětské lékaře, kteří jsme i v mimořádné epidemiologické situaci do jednoho pracovali, jak nejlépe umíme. Když na začátku nebyly k mání ochranné prostředky, sháněli jsme je, kde se dalo – a řada z nás si i „naběhla“, když objednala a předem zaplatila za něco, co pak nikdy nedostala. Protože jsme nemohli být v ordinacích bez ochranných prostředků, abychom nenakazili sebe ani druhé, pracovali jsme po telefonu – a tím jsme na sebe brali mnohem vyšší zodpovědnost, než když pacienta vidíme tváří v tvář v ordinaci.  

Přitom kdybychom si měli do puntíku vzít k srdci vládní nařízení o omezení volného pohybu osob, velká část z nás by vlastně ze svého obydlí neměla vystrčit ani nos, protože patří do některé z rizikových skupin, které se mají před koronavirem prioritně chránit. Ať už kvůli svému věku nad 65 let, tak kvůli různým civilizačním onemocněním, která jsme si „uhnali“ do značné míry i kvůli svému pracovnímu tempu a nepravidelné životosprávě, protože jsme rádi, když si během dne najdeme aspoň pár minut na to něco rychle zhltnout. Asi to máme v genech, že jedeme a jedeme, pečujeme o děti, dokud sami nepadneme…

Bohužel se obávám, že není daleko doba, kdy padneme všichni najednou – a na vině nebude koronavirus. Kolik let, vlastně už desetiletí s kolegy upozorňujeme na to, že pokud se síť primární dětské péče neobnoví, nemůže to dopadnout jinak. Jsou k dispozici čísla o tom, že je to už skutečně otázka velmi krátké doby – někdo hovoří o třech, někdo o pěti letech. A pak? Kdo se postará o děti?!

Již dlouho postrádám u politiků a bohužel i u některých reprezentantů pediatrické společnosti úctu k „obyčejným“ doktorům, respekt k jejich práci i uznání toho, že odvádějí nenahraditelnou práci, mnohdy s naprosto minimálními prostředky. Když jsme na ministerstvu podepisovali různá memoranda, měla jsem velkou naději, že se vše v dobré obrací. Ale ve skutečnosti je to pořád stejné. Stále posloucháme, že práci praktického dětského lékaře může provádět kdokoli, kdo je vzdělán v pediatrii… Přitom snad už každému průměrně vzdělanému člověku, o těch s akademickým vzděláním nemluvě, musí být jasné, že samotná pediatrie je jen částí práce praktického lékaře pro děti a dorost – a na ni se

nabaluje vše ostatní, co už čistá pediatrie není, ale je to výběr z řady různých dalších oborů, který lékař primární péče musí obsáhnout. 

A k tomu jsou na nás navalovány další a další povinnosti. Já je obecně nezpochybňuji, jsem přesvědčena, že mnohdy do naší kompetence opravdu patří – třeba sledování dětské obezity, intervence rizikového chování, psychosomatické poruchy… To všechno jsou ale věci, které se mladý lékař musí naučit. A stáže v nemocnicích mu potřebné znalosti nedají – tam se bezesporu naučí dobře diagnostickou a kurativní pediatrii, ale víc nic. A prostor, který je získávání těchto specifických znalostí věnován v poslední verzi vzdělávacího programu, je naprosto nedostatečný. Ano, jistě, ve prospěch rezidentů, kteří si v rámci specializačního vzdělávání zvolí nepovinnou část praxe u PLDD, je dávána jistá finanční podpora. Ale peníze přece nejsou všechno a kromě kvantity potřebujeme hlavně kvalitu, tedy dobře připravené lékaře, kteří vstoupí do praxe a budou vědět, co mají dělat. Co jim pro to dají pouhé povinné tři měsíce přípravy? To je naprosto tristní záležitost.

Ještě jedna věc mrzí – až teprve díky pandemii slyšíme a čteme v médiích spousty poděkování zdravotníkům za to, jak nad rámec své pracovní doby a na úkor svých rodin pomáhají pacientům – ale to je přece setrvalý stav! A nejde jen o zdravotníky, a třeba i o pracovníky v sociální péči. To všechno jsou profese, které nelze dělat „od – do“. 

Uplynulé týdny nám prostě prozradily mnohé. A to i rodičích „našich“ dětí – a myslím, že aspoň to bylo poznání příjemné. Sama jsem se několikrát dostala do situace, kdy jsem byla až dojatá. Jedni rodiče pro mne nahráli písničku, o kterou jsem se s vámi podělila v minulém vydání našeho Newsletteru, jiní mi přinesli balík roušek, další dezinfekci – a někdo upekl třeba výbornou buchtu. A všichni opakovali totéž: „Děkujeme, držte se!“ Myslím, že my všichni, kteří jsme měli podobnou zkušenost, bychom měli „našim“ rodičům také poděkovat, protože od nich – na rozdíl od jiných – jsme tu úctu, respekt a podporu cítili a stále cítíme den co den.

Nikdo z nás neví, kdy tato pandemie skončí – a vůbec si nedovedu představit, co se bude dít, pokud něco podobného přijde za tři roky či pět let. V době, kdy naši dnešní kolegové a kolegyně šedesátníci budou v důchodovém věku a dnešní pětašedesátníci, kterých je významná část, už své praxe opustí. Pokud se nestane zázrak, nevím, kdo se v České republice postará o děti v prvním kontaktu. Na rozdíl od Evropy, kterou se všichni rádi ohánějí a kde se rozhodli přidávat vzdělávání pro primární péči, u nás se intenzivně pracuje na jejím úplném zničení…


Alena Šebková