Současná doba chtě nechtě člověka přiměje k přemýšlení, někdy až trochu filozofickému. Jsem hrdá na nás všechny praktické dětské lékaře, kteří jsme i v mimořádné epidemiologické situaci do jednoho pracovali, jak nejlépe umíme. Když na začátku nebyly k mání ochranné prostředky, sháněli jsme je, kde se dalo – a řada z nás si i „naběhla“, když objednala a předem zaplatila za něco, co pak nikdy nedostala. Protože jsme nemohli být v ordinacích bez ochranných prostředků, abychom nenakazili sebe ani druhé, pracovali jsme po telefonu – a tím jsme na sebe brali mnohem vyšší zodpovědnost, než když pacienta vidíme tváří v tvář v ordinaci.

V lednovém vydání našeho Newsletteru Vám kolega Zdeněk Zíma přinesl zprávu z akreditační komise s titulkem „Osud vzdělávání PLDD je teď v rukou ministra“. Končila konstatováním, že „… v tuto chvíli zbývá jen vyčkat na rozhodnutí pana ministra, zda změní vyhlášku ve prospěch vzdělávání PLDD“.

V posledních dnech mne překvapily opakované žádosti České lékařské komory o udělení plné moci k zastupování při dohodovacím řízení. Na tradiční výzvu v časopise ČLK Tempus medicorum jsem si již zvykl a beru ji jako jeho neoddělitelný kolorit. Cílené oslovení e-mailem je však pro mne novinkou. Ještě větším překvapením je žádost cílená přímo na soukromé lékaře. Když mi přišel tento e-mail potřetí, začala mi urputnost nabídky