Omlouvání nepřítomnosti žáků při vyučování je stálým problémem spolupráce mezi PLDD, rodiči dětí a pedagogy již mnoho let. Zjednodušeně je možné říci, že každý z nás, praktických dětských lékařů, řeší tento problém již od počátku své praxe a potíže mu činí dosud. Přitom situace je velmi jednoduchá a komplikující je často pouze svévolný výklad školního řádu bez návaznosti na platnou legislativu. Obtíže vznikají zpravidla především u dětí s větším počtem hodin absence při výuce, který je třeba zdůvodnit. Jde zpravidla o často nemocné děti, ale důvodem může být skutečně také záškoláctví. Obtížné řešení je především v situaci, kdy rodiče z různých důvodů záškoláctví kryjí omluvenkami, přičemž má pedagog závažné důvody k domněnce, že jde o tento sociálně patologický jev. V této situaci je pro efektivní řešení skutečně nezbytná intenzivní spolupráce školy s PLDD. Jádrem problému je však v praxi paušální požadavek pedagogů na omlouvání každé absence právě s odkazem na školní řád, který je pouze vnitřní směrnicí školy bez větší právní váhy. Přitom je problematika dlouhodobě upravena Metodickým doporučením Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT). Z důvodu stálých kolizí mezi zainteresovanými vydalo MŠMT ve spolupráci s naší odbornou společností a SPLDD ČR aktualizovanou verzi „Metodického doporučení k prevenci a postihu záškoláctví a omlouvání žáků z vyučování“ (Čj. MSMT-780/2024-1).
Aktualizované doporučení podrobněji popisuje pedagogům předmětnou situaci a poskytuje návod k jejímu zvládání, zohledňuje přitom také potíže, které omluvenky přinášejí nám, zdravotníkům. Obsah se však přitom v podstatě nemění. Z pohledu praktického dětského lékaře zůstávají v platnosti dosud užívané zásady pro omlouvání žáků, a nově se objevuje především požadavek na písemnou žádost školy o potvrzování nemoci dítěte lékařem. Pro úplnost tyto zásady stručně zrekapitulujeme.
1. Nepřítomnost žáka při vyučování omlouvají vždy rodiče. V případě nemoci dítěte jsou na rozdíl od lékaře jediní schopni kontrolovat případné dodržování doporučeného léčebného režimu. Dalším důvodem je fakt, že zákon ukládá odpovědnost za plnění povinné školní docházky právě rodičům.
2. Škola může žádat potvrzení nemoci dítěte praktickým dětským lékařem jen ve zvláštních případech, kdy má podezření, že rodiče záškoláctví svého potomka kryjí, a podporují ho tak v patologickém chování. Podle aktualizovaného znění doporučení v tomto případě škola požádá o potvrzování nemoci dítěte lékařem (PLDD) písemně.
Pro doplnění je snad ještě vhodné konstatovat, že omlouvání nepřítomnosti při vyučování lékařem má faktický význam jen v průběhu plnění povinné školní docházky, tj. během 9 let navštěvování základní školy. Přeneseně lze uplatnit omlouvání také v průběhu povinné roční předškolní docházky, vzhledem k běžné vysoké nemocnosti v tomto věkovém období je však efekt v praxi velmi nejistý. V průběhu ostatního vzdělávání, které již povinné není, je význam dokonalého přehledu rodičů o skutečné docházce jejich dítěte do školy snad ještě větší. Přesto je doporučeno postupovat podle stejných zásad jako u povinné školní docházky, a to i v případech již zletilých žáků.
Z pohledu praxe praktického lékaře pro děti a dorost je třeba vnímat také skutečnost, že paušální vyžadování omluvenky nemocných dětí lékařem by neúměrně zvýšilo počet ošetřených dětí, přestože většinu běžných respiračních infektů i jiných zdravotních důvodů absence lze bez potíží zvládnout doma bez vyšetření či ošetření lékařem. Kromě zbytečné zátěže praktických dětských lékařů by tento nešvar také pochopitelně významně zvyšoval náklady na zdravotní péči vydávané zdravotními pojišťovnami. Přitom je klinický nález u většiny dětí s nachlazením zpravidla velmi chudý a k diagnóze nás vede především anamnéza potíží získaná od pacienta či rodičů.
Administrativa spojená s potvrzením o nemoci by v současné době neměla představovat nadměrnou zátěž, ale riziko paušálních požadavků na omlouvání žáků spočívá v bezdůvodném přetížení zdravotního systému a současně v riziku podpory záškoláctví. Zejména pokud pedagog akceptuje pouze omluvenku od lékaře, je reálné nebezpečí, že rodiče o údajné nemoci dítěte vůbec nebudou mít tušení.
Závěrem lze doporučit, aby všichni praktičtí lékaři pro děti a dorost striktně odmítali paušálně vystavovat omluvenky. V odůvodněných případech a po písemné žádosti školy je naopak spolupráce se školou a důrazné vyžadování potvrzení každé nemoci lékařem v nejlepším zájmu dětského pacienta. Samozřejmostí je potvrzení jen skutečné nemocnosti podle toho, jak lékař dítě vyšetřil.
V tuto chvíli si možná někteří dětští praktici postesknou, že se to hezky píše, ale dohady s některými ředitelkami a řediteli škol prostě baví jen málo koho. Nepochybně je mnoho škol v naší zemi, kde je školní řád nad zákon. Přesto věřím, že většina pedagogů nějaké domluvy je schopna a otevřeně bude podporovat záškoláctví jen málokterý učitel. V krajních případech nezbude než požádat o pomoc zřizovatele, nebo dozorový školský orgán, který provoz školy povolil. Pokud vedení školy ignoruje direktivy MŠMT i platné zákony České republiky, je zřejmě vhodné posoudit, zda jeho působení na naši mládež je vůbec žádoucí.
MUDr. Zdeněk Zíma
Plný text Metodického doporučení najdete na webových stránkách naší odborné společnosti ZDE.