Vážené kolegyně, vážení kolegové,
děti, o které se staráme ve svých ordinacích, jsou už dlouhé měsíce doma. Vytržené z přirozeného kolektivu svých spolužáků, bez možnosti týmového sportu a zájmových kroužků jsou smutné, mrzuté i zlostné. Jejich výuku museli z velké části převzít jejich rodiče – v situaci, kdy se mnohým z nich hroutí jejich podnikání, kdy přicházejí o zaměstnání, čelí mnohdy drastickému snižování svých příjmů a celé rodiny se dostávají do těžké ekonomické, existenční, a tím i psychické situace. S tím, jak bohužel přibývá pacientů s těžkým průběhem covid-19, přibývá i rodin, které se s touto zkušeností bezprostředně setkávají.
Dostávám e-maily – a věřím, že vy také –, ve kterých lidé píší, že si nás váží, že oceňují, co pro ně ve svých ordinacích v této době děláme. Pravda, my privátní lékaři a naše sestřičky nesvádíme heroický boj u lůžek pacientů s umělou plicní ventilací. Zato se dnes naplno projevuje, na co jsme v nekonečných tahanicích o existenci našeho oboru upozorňovali již dávno. Že pro rodiče nejsme jen ti, kdo dítě občas preventivně prohlédne, oočkuje, a když je potřeba, předepíše penicilin. Hledají u nás kromě lékařského umu pochopení, radu – a dnes více než kdy dřív i psychickou podporu. Což stát bohužel stále nedokáže dostatečně ocenit – při vší úctě ke kolegům z covidarií...
O to smutnější je na druhé straně pohled na titulní stránku novin, které vévodí snímek z nedělního odpoledne na Karlově mostě. Hlava na hlavě, člověka s rouškou, natož s respirátorem, prakticky nevidět… Jako by šlo až o nějaký výraz neúcty k naší práci. Ve skutečnosti je to ale složitější. V mezinárodním výzkumu, o kterém v tomto vydání Newsletteru také píšeme, téměř polovina dotázaných Čechů přiznala, že chodí ven a do zaměstnání i s příznaky respiračního onemocnění, že opatření 3R, tedy mytí rukou + roušky + rozestupy, nedodržuje třetina respondentů, vládě jich nevěří přes 75 % – zato 80 % všech (i těch, kteří epidemii a opatření zlehčují) věří zdravotníkům a spoléhají se na to, že se o ně, když bude nejhůř, postaráme. Tak je tomu vláda slibující už léta každému nárok na cokoli naučila a vždy spoléhala na to, že my zdravotníci své pacienty nikdy na holičkách nenecháme (a také jsme nikdy nenechali!).
Pokud odhlédneme, v jak katastrofické situaci se nacházíme, svým způsobem lze pro ty lidi na Karlově mostě mít i pochopení. I já osobně zastávám názor, že vláda nemá situaci pod kontrolou, jak by měla mít, a její opatření jsou mnohdy chaotická. A lidem „už to leze na nervy.“ A za mne nejhorší je, že se tu různým lidem měří různým metrem – a povolit v této epidemiologické situaci účast několika vyvoleným VIP hostům návštěvu fotbalového utkání, to už je skoro výsměch. Někdo výjimky mít může a jiný ne? Naše děti nemohou do školy, nemohou sportovat, musí dodržovat všechna epidemiologická pravidla… Copak právě děti nejsou pro každou společnost jejími skutečnými VIP, tedy „very important persons“?!
Děkuji vám tedy všem za to, co pro tyto VIP děláte právě vy.
Vaše
MUDr. Alena Šebková, předsedkyně OSPDL ČLS JEP