OSPDL ČLS JEP se znepokojením sleduje snahy o realizaci lékařské pohotovostní služby (LPS) pro děti a dorost formou telefonického rozhovoru, případně rozhovoru mobilním telefonem s videoaplikací, lékaře s pacientem, resp. s rodiči. Zástupci naší odborné společnosti se problematikou distanční či telemedicínské péče zabývají dlouhodobě a účastnili se i prvních pokusů o formalizaci této péče v rámci legislativy o digitalizaci a nastavení úhradových mechanismů zdravotních pojišťoven, týkajících se tohoto druhu péče. Proto jsme přesvědčeni o nutnosti vyjádřit svůj názor na snahy některých krajů o zajištění LPS aktivitami, které jsou mylně prezentovány jako telemedicína.
Je třeba především konstatovat, že služby, které jsme měli možnost poznat, v žádném případě nesplňují podmínky pro označení za lékařskou péči či jako telemedicína. Jde spíše o telefonický rozhovor lékaře s pacientem/rodiči, ale zcela schází alespoň bazální části lékařského vyšetření nezbytné k tomu, aby lékař mohl s alespoň minimální spolehlivostí stanovit diagnózu a navrhnout léčebný postup. Absence běžného klinického vyšetření je sice hlavní determinantou distančně poskytované péče, ale tato je možná pouze při dobré znalosti pacientovy anamnézy a předchozího nejméně jedenkrát provedeného klinického vyšetření. Tyto podmínky v praxi splňuje prakticky výhradně situace, kdy telemedicínskou péči poskytuje praktický lékař pro děti a dorost nebo všeobecný praktický lékař svému registrovanému pacientovi. V případě jiných odborností, především odborné specializované péče, je sice za stejných podmínek poskytování telemedicínské péče také možné, ale prakticky tato možnost naráží na sníženou možnost kontroly ze strany plátce péče, zda tato byla poskytována za náležitých podmínek.
Nepodkročitelné podmínky pro poskytování telemedicínské péče podle našeho názoru jsou následující:
a) péče je poskytovaná výhradně lékařem,
b) o poskytnutné péči je proveden záznam do dokumentace pacienta, který může pacient od poskytovatele snadno získat,
c) znalost pacienta lékařem poskytujícím telemedicínskou péči.
Na základě výše uvedeného konstatujeme, že služby nabízené některými subjekty jako telemedicína a využívané v některých krajích k řešení dostupnosti LPS nelze považovat za poskytování zdravotní péče, a to nejen z hlediska odborného, ale ani právního. Tyto služby na základě telefonického rozhovoru nebo jiné formy komunikace nabízejí pouze možnosti dalšího postupu v laické péči o akutně nemocného, ale ve zcela obecné rovině. Tímto způsobem však nelze ve většině případů získat pro lékaře dostatečnou informaci o současném stavu, přičemž jiný zdroj informací není k dispozici. Jde tedy o formu telefonické konzultace o péči o nemocné dítě pouze v obecné rovině a na základě subjektivního hodnocení rodiče. Nejde tudíž o zdravotní péči, protože tento postup nenaplňuje její definici. Navíc je nutné poznamenat, že pokud je tento rozhovor zajištěn lékařem, jde nepochybně o plýtvání kvalifikovanými lidskými zdroji. Jiné nežli obecné informace totiž nelze za daných podmínek poskytnout a tyto může zcela dostatečně poskytovat i zkušená zdravotní sestra.
Zcela analogickou situaci jako při snaze poskytovat LSP telefonicky máme již v praxi mnoho let vyzkoušenou při provozu tísňových linek zdravotnické záchranné služby. Také probíhá telefonický rozhovor mezi zdravotníkem a pacientem, ale v tomto případě je jeho účelem pouze zjistit naléhavost výzvy a vyslat za pacientem posádku s lékařem či bez lékaře (na základě vyhodnocení popisovaného stavu pacienta) nebo doporučit pacientovi jiné odkladné řešení. Hodnocení senzitivity a specificity, správného hodnocení tohoto telefonického rozhovoru pacienta se zdravotníkem (pro tuto komunikaci opakovaně a cíleně školeným) kolísá velmi významně mezi jednotlivými odbornými studiemi a také v závislosti na regionu, v němž výzkum probíhal. Nicméně lze konstatovat, že k určité odlišnosti mezi informací předanou operačním střediskem ZZS na základě informací získaných od pacienta zasahující posádce Záchranné služby a skutečným stavem na místě, dochází až ve 30 % případů. Je proto zjevné, že pouhý telefonický rozhovor bez další návazné zdravotní péče skutečně nemůže nahradit péči LPS.
Nepochybně by mohlo zvýšit efektivitu komunikace s pacientem/rodiči zapojení dalších technických možností zvyšujících množství informací, které může pacient zdravotnickému personálu poskytnout a jež jsou již nyní experimentálně využívány na tísňové lince (video či real-time videohovor, případně informace některých automatizovaných přístrojů měřících některé vitální hodnoty (systémy pumpa-senzor u diabetiků, implantované kardiovertery aj.). V praxi se však opět ukazuje, že tímto způsobem lze pouze ovlivnit rozhodování o závažnosti akutního stavu, ale nevyřeší absenci klinického vyšetření, nebo podrobné znalosti zdravotního stavu pacienta jeho registrujícím praktickým lékařem pro děti a dorost (PLDD) či všeobecným praktickým lékařem (VPL).
Z uvedených důvodů úvahy o náhradě LPS pouhou telefonickou konzultací považujeme za ohrožení bezpečí pacientů, a u dětí jde o dvojnásobně rizikovou činnost než u dospělých pacientů, a musíme je co nejdůrazněji odmítnout. Považujeme za bezpečnější přizpůsobit regionální dostupnost LPS hustotě osídlení regionu a skutečné potřebnosti a současně významně posílit zdravotní gramotnost laické populace. Především však tyto služby nelze vydávat za poskytování zdravotní péče a důrazně varujeme před snahou tyto služby podobným způsobem prezentovat laické veřejnosti.
Za výbor OSPDL ČLS JEP
MUDr. Zdeněk Zíma,
místopředseda OSPDL ČLS JEP
Výbor OSPDL ČLS JEP v této souvislosti doporučuje svým členům, praktickým lékařům pro děti a dorost, aby v současné podobě, kdy je řada medicínských otázek, ale i otázek právní odpovědnosti nevyjasněna, nabídky na spolupráci při distančním on-line zajišťování LSP nepřijímali.